Podzimní hospitalizace

Jsem tu s dalším slibovaným článkem, který se bude týkat hospitalizace v nemocnici.
Na příjem do Motola jsem šla v pondělí 31.8. Shodou okolností se v tento den otevíralo lůžkové oddělení, které bylo přes prázdniny zavřené.

Znamenalo to tedy velký zmatek na pracovišti.Nic se nestíhalo a někteří pracovníci z toho byli poměrně vystresovaní. Pobíhala jsem mezi spirometrií, rentgenem, ekg a příjmovou ambulancí. Když jsem se po dlouhé době dostala na pokoj, ulevilo se mi.
Nejprve jsem sice byla umístěna na přistýlku, ale později mě přesunuli na klasickou postel. Byl mi napíchnut port (slouží k podávání infuzí) a naštěstí jsem dostala i oběd. Odpoledne jsem byla poslána ještě jednou na rentgen, tentokrát však z jednoho metru.
Vsuvka: Na hospitalizaci jsem byla objednaná, tudíž byla plánovaná. Nepřišla jsem tedy nijak zhoršená, naopak mi bylo poměrně dobře. Jelikož od června 2014 čekám na transplantaci plic, musela jsem po roce (respektive roce a kus) přijít na zopakování některých předtransplantačních vyšetření.
V pondělí už mě žádná další vyšetření nečekala, takže jsem mohla odpočívat. Na oddělení se mnou leželi další dva pacienti s CF (cystickou fibrózou) – Nina a Tomáš. Správně by se pacienti vzájemně vídat neměli, aby na sebe nepřenesli nějaké bakterie. Ale jak už to bývá, ne vždy toto opatření úplně dodržujeme. Tomášovi, který také čeká na transplantaci, dokonce během hospitalizace volali, že pro něj mají plíce. Bohužel se ale nakonec ukázaly jako nefunkční. Prý se mu toto stalo už čtyřikrát (a to čeká asi půl roku). Mně zatím nevolali ani jednou, takže doufám, že až mne jednoho dne zavolají, že to skutečně vyjde.
V úterý ráno jsem jela na hlavní budovu na echo (ultrazvuk srdce). Převážela mě tam sanitka. Takováhle akce je vždy na hrozně dlouho. V první řadě trvá, než mě přijde sanitář vyzvednout a převeze mne do sanitky. Obvykle taková sanitka převáží více pacientů naráz, takže to je hned další čekání. Po převezení čekám na dalšího sanitáře, který se mě ujme v hlavní budově a doprovodí mě na vyšetření. Samotné čekání na dané vyšetření je obvykle také zdlouhavé. Když je vše hotové, musí se celý proces přesunu absolvovat znovu. Takže než se dostanu zpět na pokoj, je už většinou čas oběda.
Odpoledne se už běžně nic zvláštního nedělo, takže za mnou mohly chodit návštěvy, aby mi ukrátily dlouhou chvíli.
Noc z úterý na středu byla smutná, protože zemřela paní s rakovinou, která ležela vedle mě. Bylo jí okolo padesáti. V pondělí, kdy mě přijímali, ještě seděla na posteli a chtěla jít ven. Úterý pro ni však už bylo nejspíše velkým utrpením. I přes velké dávky léků na bolest celý den sténala. Najednou však bylo ticho a po nějaké době jsem viděla sestry, jak ji odvážejí.
Ve středu jsme jeli s Tomášem na sono, ve čtvrtek mě pak čekalo CT a gastroskopie. Oba dny jsem opět přejížděla sanitkou na hlavní budovu.
Protože jsem na pátek, víkend ani pondělí neměla naplánované žádné vyšetření, mohla jsem jít na propustku domů.
V pátek dopoledne pro mne přijel Jáchym (přítel) a jeli jsme. Došli jsme si na oběd do pizzerie a zbytek dne jsme strávili doma. V sobotu jsme se šli podívat do pražské ZOO, protože jsme věděli, že se tam narodilo nové zebřátko. Skutečně jsme ho tam objevili v ohrádce s maminkou. Bylo neuvěřitelně roztomilé. Neděli jsem úspěšně proflákala a v pondělí jsem se vrátila zpět na pneumologii.
V úterý ráno mě čekala scintigrafie. Do žíly mi byla podána kontrastní látka a následně byly zhotovovány snímky mých plic.
Na posteli u okna ležela starší paní, která podle všeho měla také rakovinu. Než jsem odjížděla na víkend domů, vypadala poměrně čiperně. Četla knihy a noviny, občas si se mnou povídala, se svou dcerou si prohlížela fotky vnoučat. Všem ale bylo jasné, že se její čas mezi námi krátí. Dcera se snažila zařídit, aby si maminku mohla vzít na její poslední dny domů, ale z nějakého důvodu to nešlo. Když jsem se vrátila z propustky, paní už skoro nevnímala. Během úterního dne se s ní přišlo rozloučit mnoho jejích známých. Ještě to stihli. V noci z úterý na středu tato milá dáma tiše zemřela.
Ve středu mě už čekala jen podrobnější spirometrie, kyslíkový test a test chůze. Naštěstí tohle všechno je přímo v budově, takže jsem už nemusela nikam přejíždět. Během 6 minut jsem nachodila 215 metrů, což je sice žalostně málo, ale na mě je to slušný výkon.
V podvečer jsem byla propuštěna a mohla jsem se tedy už těšit na sobotní máminu svatbu.

1 komentář na „Podzimní hospitalizace“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *