Svatba a pneumotorax

Po delší odmlce přicházím s dalším článkem, ve které budu popisovat svatbu mé maminky a to, co se dělo v následujících dnech.
Svatba byla naplánována na sobotu 12.9. Vstávali jsme poměrně brzy, neboť vše se konalo až v Orlických horách, nedaleko hranic
s Polskem.

Nejprve jsme však museli vyzvednout Silvu (máminu svědkyni) s Dášou, protože Silva měla zablokovaná záda
a nemohla tedy řídit. Po cestě jsme vedli nevhodné žerty o srážení motorkářů za účelem zajištění nových plic pro mne.
Vše zpočátku vypadalo jako vydařený den, ale naneštěstí se mi během jízdy začalo špatně dýchat. Když jsme dojeli na místo, už jsem slušně funěla a píchalo mě na plicích. Stále jsem si ale říkala, že to nic není, tohle přece u mě není zas tak neobvyklé. Snažila jsem se tedy tvářit, že mě nic netíží.
Obřad započal ve 12 hodin. Probíhal v prostém kostelíku na Vrchní Orlici, který si máma sama vyzdobila. Je to její oblíbené místo, kam se ráda opakovaně vrací. Na člověka zapůsobí svým kouzlem a třeba i tím, že v něm hnízdí vlaštovky.
Svatby se účastnili i psi, Frída se Scoobym, kteří z toho však byli natolik excitovaní, že pořád pofňukávali. Štěpán, můj mladší brácha, se je snažil celou dobu krotit.
Máma se svým nastávajícím manželem Jirkou vešli do kostela
za doprovodu písní, které pro ně přichystali jejich známí. Oddával je mladý sympatický farář. Nejprve pronesl krátké kázání
a následně si přizval snoubence a jejich svědky k oltáři. Jirka
s mámou si dali manželský slib a tím se z nich stali manželé Černí.
Po obřadu svatebčané gratulovali novomanželům a předávali jim svatební dary. Také bylo zhotoveno několik hromadných fotografií.
12002292_10200943108336809_8661569266176290362_n
Když bylo po všem, přesunulo se několik pozvaných lidí do restaurace v nedalekých Bartošovicích. Podávala se především zvěřina a připíjelo se hruškovicí. Bohužel se mi ještě více přitížilo,takže jsem nebyla téměř schopná nic pozřít. Už si ani nepamatuju, co jsem si vlastně objednala. Jen si matně vzpomínám, jak jsem se vydala na záchod bez kyslíku. To byla veliká chyba. Když jsem se vrátila, lapala jsem po dechu a myslela jsem, že omdlím. Zvýšila jsem si průtok kyslíku na maximum
a i tak jsem ještě nějakou dobu měla saturace velice žalostné. Naštěstí se mi nakonec udělalo lépe a měla jsem pocit, že se i ta bolest na plicích vytrácí.
Slavnost se chýlila ke konci a mě mrzelo, že jsem si ji pořádně neužila. Ještě více mě ale trápilo, že se máma musela neustále starat o to, jak mi je, místo aby si svůj den pořádně užila. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem jim to celé pokazila.
Domluvili jsme se, že do Prahy odvezeme i Štěpána, který u nás přespí. Po cestě mi bylo celkem dobře, takže jsem si i docela odpočinula. Jáchym nejprve odvezl k nám mě a Štěpána
a následně dopravil domů i Silvu s Dášou.
Jak jsem k večeru nabrala pocitu, že už je mi dobře, v noci se ukázalo, že opak je pravdou. Na jednu stranu jsem byla hrozně unavená, ale na druhou jsem nemohla spát, protože vleže jsem nemohla dýchat. Takže jsem téměř celou noc probděla. Byla jsem rozhodnuta, že ráno pojedu na urgent.
Ráno se mi ale opět udělalo lépe. Neděli jsem nějak překlepala, ale večer se mi znovu přitížilo. Vzpomněla jsem si na to, jak zlá byla noc a rozhodla jsem se, že raději do nemocnice skutečně pojedu. Přivolala jsem si domů tátu, pomalu jsem si zabalila věci
a vyrazili jsme. Jak už to u mě skoro vždy bývá, ve chvíli, kdy jsme už byli na cestě, dostala jsem pocit, že mi vlastně nic není a že mě z urgentu pošlou domů s tím, že simuluju. Dokonce jsem za jízdy
v autě zvládla kamarádce vypracovat domácí úkol z matematiky.
Na pohovotosti mě vzali přednostně. Udělali mi odběry a poslali mě na rentgen. Ukázalo se, že mám pneumotorax. Musela jsem tedy hned na sál, aby mi zavedli drén. Dělali mi to v lokální anestezii, takže místo zavedení, kterým byla oblast levého boku mezi žebry, nejprve umrtvili. Následně mi kůži trochu nařízli
a dovnitř, mezi hrudní stěnu a plíci, vpravili drén (hadičku). Drén napojili na drenážní jednotku, která mi z plic odsávala nepatřičný vzduch. Vše samozřejmě popisuji jen velice laicky.
Když jsem měla vše za sebou, převezla mě sanitka
na pneumologii na JIP. Tam za mnou dorazil i táta s Jáchymem, kteří mi přinesli věci. Rána ze sálu začala přicházet k sobě, takže jsem si docela začínala uvědomovat bolest. Nemohla jsem moc hýbat levou rukou, takže mi se vším musely pomáhat sestřičky. Ať už bolest byla jakkoliv nepříjemná, bylo pro mě zavedení drénu vlastně úlevou. Konečně jsem přestala lapat po dechu a začala jsem, v rámci možností, dýchat klidně. Po zdlouhavém příjmu jsem dostala léky proti bolesti a poklidně jsem se ponořila do spánku.
Několik dní jsem strávila na lůžku, protože drenážní jednotka musela být zapojena do elektřiny. Místo na záchod jsem tedy chodila na gramofón a místo ve sprše jsem se myla v umyvadle. Pravidelně mi byl prováděn rentgen plic, aby lékaři mohli kontrolovat, zda se mi zkolabovaná plíce správně nafukuje.
Po několika dnech jsem mohla konstatovat, že se mi už dýchá poměrně obstojně.
Drén mi byl nakonec vyndán asi po dvanácti dnech, kdy už můj rentgen byl v pořádku. Po dalších dvou dnech jsem byla propuštěna.
12038505_10204970625015394_4073898039629273192_n
Od té doby jsem si do dnešního dne stačila obarvit vlasy na modrozeleno, pořídili jsme štěně, začala jsem chodit na vysokou školu, onemocněla a následně jsem se uzdravila.
V závěru přináším dobrou a špatnou zprávu.
Tou špatnou zprávou je, že nás 15.10. navždy opustila Kamila, veliká bojovnice, se kterou jsem sice ve všem vždy nesouhlasila, ale přesto si jí nesmírně vážím.
Dobrá zpráva je, že v nedávné době byli transplantováni dva pacienti s CF – Tomáš a Evelína. Dle všeho se oběma daří dobře.
To je pro dnešní článek všechno. Doufám, že vás do příště nenechám opět tak dlouho čekat.

1 komentář na „Svatba a pneumotorax“

  1. Esterko, máš krásnej a osobitej sloh. Ta kombinace věcnosti, humoru a silnýho obsahu je neodolatelná. Paráda! Piš dál a dál!
    (Ten) Jirka 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *