Narozeniny a Motol

Se špatným svědomím z toho, že jsem nedodržela svůj slib, který jsem vám dala na konci předchozího článku, že vás tentokrát nenechám dlouho čekat, se vracím s dalším mým výtvorem.
Jak mnozí z vás vědí, nedávno jsem oslavila své 20. narozeniny. Dlouho jsem plánovala oslavy ve velkém stylu. Bohužel mi to ale trochu zkomplikovaly nemoce, přesto jsem si to však celé moc užívala.
První oslavu jsem měla 6.11., tedy 2 dny před narozeninami. V tu dobu mi už nebylo příliš dobře, byla jsem vyčerpaná ze školy a celkově ze všech mých aktivit.
Těsně před odchodem na oslavu mi přišla domů popřát Adéla, kterou hrdě prohlašuji za svou nevlastní sestru, přestože ve skutečnosti je „jen“ dcerou přítelkyně mého táty (snad mi všichni rozumíte). Vyvenčily jsme spolu naši štěnici Tarju a následně mi Adéla pomohla s kyslíkem na autobus, kde už na mě čekala má milovaná Anička. Ta mi pomohla dopravit kyslík až na místo konání.
Oslava se odehrávala v restauraci U Felixe. Chodíme do ní už delší dobu a slavila jsem v ní i své 18.narozeniny. Nechala jsem pro nás připravit raut – tatarák, miniřízečky, šopák a mnou tak oblíbená křidélka na medu. Měla jsem s sebou dlouhou hadici od kyslíku, takže jsem mohla pobíhat mezi lidmi jako pejsek na vodítku.
Dorazilo mnoho lidí, které jsem delší dobu neviděla. Vše probíhalo pod lékařským dohledem Vítka, sestřičky Ivy a tří mediček, takže jsem o sebe nemusela mít žádné obavy. Dostala jsem tak neuvěřitelnou hromadu dárků, že nebýt Kiki, která mi vytrhla trn z paty tím, že mě odvezla autem až před barák, tak jsem s nimi na cestě domů ještě teď.

image
Další oslava se konala 8.11., tedy přímo v den mých kulatin, u mé maminky. Ten den už mi bylo o hodně hůř, ale stále jsem sama sebe přesvědčovala, že je to ještě dobré. Nechtěla jsem přece narozeniny strávit v nemocnici (to se mi vlastně už poštěstilo, když mi bylo 18). Řekla jsem si tedy, že ještě počkám do druhého dne a pak případně napíšu o radu panu doktorovi, co se mnou.
Vzali jsme s sebou Tarju, aby se pořádně vyblbla s Frídou a Scoobym. Tedy spíše s Frídou, Scooby je takový nevrlý morous.

image
Nejprve jsme byli pohoštěni obědem, ke kterému máma připravila pstruha. Když mi není dobře, nemám absolutně vůbec chuť k jídlu. Takže jsem se v obědě spíše jen povrtala, přestože za normálních okolností mám pstruha moc ráda. Následoval dort v podobě medovníku. Jak naivní jsem byla, když jsem si myslela, že bych mohla sfouknout všech dvacet svíček naráz. Nakonec se mi to povedlo asi na třikrát. Po dortu mi byly předávány dary. Dostala jsem krásné černobílé povlečení, které jsem si sama vybrala, a ohromnou tašku plnou jídla, takže domů jsme jeli opět ověšení jak vánoční stromeček.
Druhý den se mi udělalo lépe (i když zpětně mi přijde, že to byla spíše autosugesce), takže jsem se rozhodla, že nikomu psát nebudu a zvládnu se uzdravit doma.
Následující den se mi však opět výrazně přitížilo, tudíž jsem se rozhodla neponechat nic náhodě a napsala jsem do Motola panu doktorovi. Objednal mě na příjem na čtvrtek, tedy za dva dny.
Ve čtvrtek 12.11. jsem tedy byla přijata opět na pneumologii na JIP. Během příjmu jsem začala vykašlávat krev, takže hned bylo o něco veseleji.
Prvních několik dní jsem převážně spala a neměla jsem absolutně chuť k jídlu. Však také při každém zhoršení zhubnu. S váhou obecně mám poslední dobou problémy. Před maturitou jsem se dokonce dostala na pouhých 43 kg, což je váha, se kterou by mě nemohli transplantovat, neboť by pro mě operace byla velice riskantní. S mou výškou (169 cm) musím mít alespoň 49 kg. To naštěstí momentálně splňuju.
14.11. se konala další oslava, kde jsem měla slavit nejen já, ale i táta a jeho přítelkyně. Této oslavy jsem se tedy zúčastnit nemohla, ale postupně mi ještě do nemocnice přicházely různé dárky.
Ten samý víkend jsme se také měli s Jáchymem stěhovat do nového bytu. Stěhovali jsme se, ale bez mé přítomnosti. Moc nám pomohli kluci ze Sokola, za což jim jsem velice vděčná. Během mého pobytu v nemocnici také postupně byt částečně zrekonstruovali.
Zhruba po týdnu mi už bylo, v rámci možností, dobře. Zlepšila se mi chuť k jídlu a něco jsem přibrala. Přicházely návštěvy, aby mě potěšily. Vše vypadalo, že je to na dobré cestě. Začínala jsem se pomalu už těšit domů.
10.den pobytu mě asi ve 3 hodiny ráno začalo bolet na plicích. Pověděla jsem to nejprve sestřičce, která se mě snažila přesvědčit, že je to jen svalové a ať to řeknu v pondělí fyzioterapeutovi. Naštěstí jsem nedala na její slova a ráno jsem tuto veselou novinu sdělila doktorce. Ta si mě nedůvěřivě poslechla a řekla, že se jí to moc nezdá, ale že mi tedy nechá udělat rentgen. Ukázalo se, že se mi opět udělal pneumotorax, tentokrát však na pravé straně. Zadrénovat mě přijel moc milý chirurg přímo na pokoj. Ráda bych ho vychválila až do nebes, neboť to celé provedl naprosto bezbolestně, ale bohužel neznám jeho ctěné jméno. Po zavedení drénu se mi opět téměř okamžitě ulevilo.
Další den jsem se probudila se zatuhlým krkem. Když jsem se ho snažila rozmasírovat, s překvapením jsem zjistila, že mi pod kůži zvláštně praská. Dalo by se to přirovnat bublinkové fólii. Ukázalo se, že toto prazvláštní praskání mám i na zádech a boku v okolí drénu. Přišlo mi to natolik legrační, že jsem polovinu dne strávila praskáním jako malé dítě. Vtipné mi to přestalo připadat ve chvíli, kdy mi doktorka řekla, že to znamená, že se mi dostal vzduch do podkoží. Za chvilku přijela s nádobíčkem a drén mi pěkně odpárala, poposunula více do mě a opět zašila. Provokovala jsem ji poznámkami ve stylu „Tak mi tam vyšijte něco pěknýho…“.
Po víkendu za mnou přišel pan doktor a řekl mi, že mě nahlásil na transplantačním jako urgentní. Takže vím, co si ze všeho nejvíce budu přát k Vánocům. To by byl opravdu ten nejhezčí dárek.
Dnes tu jsem 19. den a rentgen zatím není úplně 100 %. Uvažuje se nad tím, že bych v pátek mohla jít domů, ale tentokrát bych šla i s drénem. Zatím je to tedy otevřené.

Od posledního článku přibyla k odtransplantovaným Ivanka, která měla to štěstí, že čekala na nové plíce pouhý týden. Nyní už jsou všichni tři (Ivanka, Tomáš i Evelína) doma a všem se daří dobře. Tomáš prý má výbornou chuť k jídlu a pěkně přibírá a Ivanka už vyběhne pět pater.

Tímto se s vámi loučím a přeji vám poklidné prožití Adventu.

3 komentáře na „Narozeniny a Motol“

  1. Ahoj, precetla jsem behem chvilky cely tvuj blok a moc ti fandim. Z toho co tu popisujes, jsem si neco navic a taky neco o malo min prozila jako maly prcek… Nastesti jsem se nejak zpravila a pokazdy kdyz me trochu pichne na plicich, tak me poleje studenej pot od hlavy az k pate a doufam, ze „z toho nic nebude“. Tak at se dari lepe, nebo alespon porad stejne 🙂 a budu se tesit na dalsi psani… Jako mala si toho totiz tolik nepamatuju, ale co vim, je ze prevozy z oddeleni na oddeleni/rentgeny/rehabilitace byly vzdycky dlouhe a tehdy jsem neumela cist a mobil vazil asi 20 kg, takze zabava zadna 😀

  2. Ty máš pejska Tarju! To je hezké 🙂 Moc hezky píšeš, přečetla jsem všechny články během chvilky a těším se na další. Ať se daří 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *