Den 31.

Jak si možná někteří vzpomínáte, na konci předchozího článku jsem psala, že bych v pátek (4.12.) měla jít domů. Bohužel jsem však ten den nad ránem dostala horečku, takže jsem tu zůstala. Lékaři mi nasadili nová antibiotika a zpestřili mi jimi předvánoční čas.
Asi bych z toho měla být nešťastná, ale ten pocit se jaksi nedostavuje. V nemocnici jsem už byla přes Silvestra a Nový rok, přes Velikonoce, školní prázdniny, Mikuláše i narozeniny, tak už je mi vlastně jedno, jestli tu nakonec budu muset strávit i Vánoce. Navíc po nedávném stěhování a rekonstrukci není náš nový byt ještě zcela dokončen, takže bychom stejně asi Vánoce zas tak neprožívali.
Běžně začínám nakupovat dárky začátkem listopadu, takže z toho nebývám nijak ve stresu. Tentokrát se mi to tedy poměrně zkomplikovalo. Povedlo se mi objednat hodně věcí přes internet, takže mi na poštu dorazilo už asi sedm balíků, které mi naštěstí mohl vyzvednout táta, kterému jsem pro tyto účely zřídila kartičku.
Co mě ale docela mrzí, je fakt, že letos nezvládnu upéct žádné cukroví, takže to budu muset nechat na babičce. Loni se nám povedlo udělat 15 druhů.
Dlouhé chvíle si krátím především četbou, která mi dává daleko více než jen tupé sledování televize, ve které stejně nic nedávají. Pročítám se tu sérií knih Temná věž od Stephena Kinga, ale jelikož jsem ji ještě nedočetla, nebudu se tu o ní nyní více zmiňovat. Co bych tu ale velice ráda vyzdvihla, je kniha Tichý dech od Jana Trachty, českého chirurga, který byl pomáhat s Lékaři bez hranic v Africe a na Haiti (těsně po zemětřesení). Ohromilo mne, s jakou skromností pan Trachta o svých výkonech píše. Lidí, jako je on, je mezi námi skutečně málo, a nesmírně ho za jeho odhodlání obdivuji. Vřele všem tuto knihu doporučuji.

image-e1449961628773

Již od dětství trpím ošklivým zlozvykem, kterého se neumím zbavit. Je jím kousání nehtů. Doma to řeším jednoduše, nehty si zkrátka lakuju. To je mi pak totiž líto do nich kousat. V nemocnici se mi ale lakovat nehty příliš nechtělo, tak jsem si nehty opět rozhlodala. Už mi ale přišly natolik ošklivé, že jsem se rozhodla, že by si zasloužily alespoň průhledný lak. Nebyla jsem si však ale zcela jista, zda by byl Jáchym schopen rozpoznat bezbarvý lak od ostatních (je to přeci jen chlap) a raději jsem tento úkol zadala Silvě. Ta ho samozřejmě zvládla s přehledem, takže si nehty konečně zase nekoušu.
Nedávno mě tu navštívila paní profesorka z gymplu, která byla mou třídní celých osm let mého studia. Přinesla mi domácí bílý jogurt a jako překvapení sešit z laboratorních prací z biologie ze sexty, který po mně ve škole zůstal. Musím říct, že jsem se nad ním velice dobře zasmála. Laborky z biologie mne vždy bavily, protože většinu náplně hodiny tvořilo překreslování mikroskopem zvětšeného vzorku do sešitu. Nostalgicky jsem listovala a vzpomínala na to, jak jsme pitvali cvrčky, pstruhy a oko vepře – u toho mě obzvláště pobavil můj závěr „Ačkoliv mi počáteční problémy způsobily menší skluz oproti ostatním, pitvu jsem úspěšně dokončila. Překvapilo mne, že bělima byla tak tuhá. Čočka mi krásně zvětšovala a dokonce se mi podařilo oddělit část sítnice. Se svou prací jsem poměrně spokojena.“ Dále jsem se zastavila u laboratorní práce č.6, během které jsme se mimo jiné učili rozpoznávat hlasy žab. Ke každé žábě jsem si napsala poznámku, co mi zvuk, který vydává, připomíná. Např. u kuňky žlutobřiché mám napsáno „postřelený pes“.

image

Když už jsem byla u těch nostalgických vzpomínek, vybavily se mi letní tábory, na které jsem jezdila s Jilmem, chlapeckým turistickým oddílem (ano, skutečně). Tehdy mi ještě pohyb nečinil žádné výrazné problémy, v běhu jsem se dokázala vyrovnat zdravým jedincům.
Tyto vzpomínky mne plní nadějí na to, že mi ta transplantace skutečně vyjde, nové plíce se dobře uchytí a já budu moci opět žít a fungovat skoro jako zdravý člověk. Možná se ještě někdy podívám do zahraničí, možná ještě někdy budu schopna plavat, běhat, tančit, dýchat a hlavně skutečně žít.

3 komentáře na „Den 31.“

  1. Ahoj, přišla jsem na tvoje stránky teprve dneska a nepřestala jsem číst ,dokud jsem neměla přečteno všechno .
    Taky mám od narození handicap ( vozík ) a nemocnic atd .jsem si užila až až . Holt musíme bojovat s tím, co nám bylo dáno 🙂 .
    Děkuju za zajímavý počtení a určitě se sem budu ráda a pravidelně vracet :o)

  2. Ahoj Esťo, na tvůj blog jsem přišla až dnes, kdy jsem si v naší skupině přečetla, že odjíždíš na Tx. Moc Ti držím pěsti, ať se vše podaří a vše v pohodě zvládneš. Myslím na Tebe a ráda se sem budu vracet 🙂

  3. Esťo, tvůj blog jsem začla číst asi před hodinou a nepřestalo mě to bavit.
    Jsi chytrá, už jen svým přístupem k tvé situaci.
    Já sama jsem zdravá a věřím, že lidský život je neuvěřitelně cenný a i když někteří z nás žijí v nejistotě, jestli budou ještě někdy moct pořádně žít, rozběhnout se po poli nebo třeba jet někam na piknik, tak jsou to právě oni kdo žijí nejprocítěnéji, ti, kteří si užívají každého okamžiku. sama se snažím vnímat svět a život tolik moc. vnímat maličkosti.
    Piš prosím dál, přeji ti aby ses cítila líp.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *