Vánoce, Nový rok a transplantace

Ano, vím, nechala jsem vás tentokrát čekat na nový článek až příliš dlouho, ale myslím, že vám to mohu vynahradit poměrně velkým množstvím informací.
Když se podívám zpětně do archívu, zjišťuji, že poslední článek byl zveřejněn před více než dvěma měsíci. Tehdy jsem ležela na pneumologii s dalším pneumotoraxem. Hospitalizace se nakonec protáhla na 6 týdnů a propuštěna jsem byla přesně na Štědrý den. Pár dní před Vánoci bohužel exitovala paní, která se mnou ležela na pokoji.
Domů jsem šla s drénem, neb se mi plíce zcela nedorozvinula a lékaři byli té lásky, že mě s tím nechtěli držet v nemocnici.
Ten den jsem byla poprvé v našem již nově zrekonstruovaném bytě. Byla jsem nadšená, že jsme konečně ve svém.
Odpoledne jsem se přesunula k mámě, která mi pomohla dobarvit vlasy namodro. Večer jsme společně povečeřeli a u stromku jsme si předali dárky. Ač máma tvrdila, že tentokrát budeme mít skromné Vánoce, dostala jsem veliké množství krásných věcí.
Druhý den jsem se opět vrátila k nám, kde jsme si předali dárky s Jáchymem. Dostala jsem od něj např. lístky na březen na Van Canto.
V sobotu jsem jela na oběd k tátovi a Simoně. V neděli za námi přijela babička z máminy strany.
Dárku, který jsem si přála ze všeho nejvíce, se mi tedy nedostalo, ale tušila jsem, že na něj brzy dojde.
Po dlouhé době jsem zase měla pořádnou chuť k jídlu, a tak jsme se v úterý vydali s Jáchymem, mámou a Jirkou do mnou velice oblíbeného nekuřáckého steakhousu jménem Pinta. Dali jsme si tam masovou mísu.
Ve čtvrtek jsem šla na kontrolu do Motola. Ta dopadla dobře, ale drén mi byl ještě ponechán, neboť rentgen odhalil ještě malý pneumotorax.
Silvestra a Nový rok s námi oslavili Anča s Matějem a Kiki. Hráli jsme společenské hry, povídali a připíjeli nealkoholickým šampaňským (ten fakt, že je nealkoholické, jsme zjistili až po jeho konzumaci). Jáchym s Matějem během noci sestavili náš nový jídelní stůl.
Přelomovým dnem bylo pondělí 4. ledena. Ráno mě klasicky probudil budík na antibiotika, která jsem tou dobou užívala. Krátce poté mi začal vyzvánět telefón – neznámé číslo. Jako vždy, když jsem na displeji mobilu uviděla cizí číslo, hned jsem si myslela, že mi volají z Motola, že pro mne mají plíce. Byl to však jen pán z Linde, který mi vozí kyslík, a hlásil, že je před domem. Přivezl mi novou bombu.
Když odjel, šla jsem si do kuchyně pro něco k snídani. Sotva jsem si dvakrát kousla a už mi zase volalo neznámé číslo. Řekla jsem si, že milý pán asi něco zapomněl. Tentokrát mi však vážně volali z chirurgie, že budeme transplantovat. Domluvili jsme se, že pro mě přijede za půl hodiny sanitka.
Ve spěchu jsem začala balit – kartáček, pasta, spací oblečení, léky (ty zabraly největší část tašky)… Obvolala jsem rodinu a seznámila ji s touto nově vzniklou skutečností, a samozřejmě – nejdůležitější část celé akce – napsala jsem si status na facebook.
Co mě velice zaskočilo, bylo chování naší Tarji. Jako by vycítila, že se něco děje. Smutně na mě koukala a pokníkávala. Dokonce vlezla na mou sbalenou tašku s věcmi a nechtěla z ní slézt. Takhle se nikdy jindy nechovala. Bylo mi jí strašně líto.
Sanitka nakonec dorazila asi s dvacetiminutovým zpožděním. Po cestě jsem ještě odepisovala na všechny zprávy, které mi během té chvíle stačily přijít (a že jich bylo požehnaně).
Po příjezdu na oddělení za mnou dorazil z práce Jáchym a také Kiki, která v Motole studuje medicínu. Zdravotní bratr mi odebral krev a brzy nato mě sanitář odvezl na rentgen. Pak nastala fáze čekání, která se sice zdála být nekonečně dlouhá, ale zato proběhla poklidně.
V půl čtvrté jsem měla odjet na sál. Musela jsem se převléct do andílka a navléknout si stahovací punčochy. Přinesli mi nejmenší velikost, kterou měli, ale i tak mi punčochy padaly. Tak mi nakonec tedy obvázali nohy obinadly. Krátce nato přišel sanitář a vyrazili jsme za dobrodružstvím. Kiki s Jáchymem mě mohli doprovodit až k sálu.
Nakonec všichni měli větší strach než já. Na sál jsem dorazila poměrně vysmátá a bezstarostná, takže se mě tam jeden z lékařů ptal, jestli jsem už dostala nějakou premedikaci. Odpověděla jsem, že ne, ale že se prostě těším.
Byl mi zaveden arteriální katetr („arterka“; něco jako kanyla do tepny na vnitřní straně zápěstí), který slouží např. k nepřetržitému měření krevního tlaku, a kanyla, do které mi bylo vpraveno anestetikum. Pamatuji si, jak už jsem toho měla polovinu v sobě a stále se nic nedělo, tak jsem to hned rádoby vtipně hlásila. Na to mi pan anesteziolog odvětil „Vždyť je tam teprv pětikilo“ (nejsem si tedy zcela jista, jestli si tuto informaci spíše nevymýšlím, protože jsem vzápětí usnula). A od této chvíle mám tzv. okno.
Operace proběhla bez komplikací a hned druhého dne mě probrali do kontaktu, ale prý jsem měla teploty, tak mě raději ještě uvedli do umělého spánku. Na toto si však vůbec nevzpomínám. Pamatuji si, že se mi zdály různé sny a vím určitě, že jsem dokázala trochu vnímat, co se okolo mě děje.
První vzpomínka, kterou po transplantaci (tx) mám, je na fyzioterapeuta Marka, který za mnou chodil na plicním. Před tx mi slíbil, že se za mnou přijde podívat na ARO, a svůj slib také dodržel. Jelikož jsem ale v tu dobu ještě nebyla probraná, nebyla jsem si jista, zda se mi to jen nezdálo. Později jsem ale zjistila, že šlo o skutečnost.
Když mě probudili, odpojili mě od ventilátoru, udělali mi bronchoskopii a zavedli mi epidurální katetr („epidural“) do meziobratlového prostoru. Ten přeruší vedení nervových vzruchů, takže výrazně zmírňuje bolesti. Vpravo na krku jsem měla centrální žilní katetr („centrál“), který slouží k podávání více infúzí najednou, a srdeční katetr. Dále po stranách hrudníku po dvou drénech (takže jsem mohla ležet jen na zádech), nosem mi vedla hadička do žaludku (ta mi byla pár hodin po probuzení vytažena – chutná to záležitost), přes obličej jsem měla kyslíkovou masku, na zápestí již zmíněnou arterku, a také močovou cévku, díky níž bylo možné sledovat můj výdej tekutin. Také jsem samozřejmě byla připojena k monitoru, který sleduje dech a tep, a na prstě jsem měla oxymetr, který měří saturace (okysličení krve). Řez se chirurgům povedl naprosto bravůrně, vede zhruba místy, kde bývají kostice od podprsenky, takže to spíše vypadá, že jsem po plastice než po tx. Místo klasických stehů byl sešit kovovými svorkami.
První týden byl dost náročný. Opiáty, ale i další léky, které do mě byly vpravovány, mi způsobovaly značné nevolnosti, motala se mi hlava, měla jsem halucinace a byla jsem poměrně dezorientovaná. Když jsem se poprvé pokoušela posadit s nohama dolů z postele, okamžitě jsem se zhroutila zpět na polštář. Všechny svaly mi zmizely. Chuťové buňky jako by se mi zbláznily. Nic nechutnalo tak, jak by mělo. Ale ani v těchto náročných dnech mě humor nepřecházel. Zdály se mi sny plné sarkasmu, a jelikož sarkasmus zbožňuji, měla jsem z toho velice dobrou náladu. Hodně mi také pomáhala podpora mých přátel, kteří při mně stáli. Ozvalo se mi mnoho lidí, se kterými jsem už dlouho nebyla v kontaktu. Jsem přesvědčená o tom, že to, jak člověk tyto stavy snáší, hodně závisí na psychice. Když se někdo bude litovat, jak je na tom špatně, samozřejmě bude všechno snášet mnohem hůř než člověk, který je na vše dobře psychicky připravený.
Díky výborné práci fyzioterapeutů jsem dělala pokroky. Na ARO za mnou chodili čtyřikrát denně. Rozdýchávali jsme mé nové plíce, snažila jsem se odkašlávat, lehce jsem posilovala zesláblé nohy, rozhýbávala ruce a postupně jsem se zvládala i s dopomocí přesunout do křesla.
Po týdnu jsem byla přeložena na JIP. Jak to zpočátku vypadalo, že se mi daří až abnormálně dobře, zde začaly různé komplikace. Kvůli mé jaterní cirhóze a portální hypertenzi se mi začala nadmíru zadržovat voda v těle, což vedlo k velkým otokům nohou a břicha. Během jednoho týdne jsem jen kvůli tekutinám přibrala asi 13 kg. Nebyla jsem schopná se unést. Kapala do mě diuretika na odvodnění, která však způsobují nízký tlak a poškozují ledviny. Dále mi kortikoidy, které jsem užívala, způsobovaly hyperglykémie (až okolo 30 mmol/l), takže jsem musela začít držet diabetickou dietu, což byl v podstatě vždy chleba s máslem a jablko, a rapidně navýšit inzulín. Postupně se mi na obou plicích vystřídaly drobné pneumotoraxy, dokonce mi musel být přidán 5.drén. Začala se mi hrozně loupat kůže a dělat velké množství lupů. Padaly mi vlasy a z toho, jak jsem dlouho ležela jen na zádech, se mi vzadu na hlavě udělala malá pleška, která naštěstí přes mé vlasy není vidět. Už díkybohu zase pomalu zarůstá. Protože se mi příliš nedařilo odkašlávat, musela jsem být pravidelně bronchoskopicky odsávána. Ze všech léků mi bylo zle od žaludku, takže jsem zvládala jíst naprosto minimálně. Až když mi bylo oznámeno, že mi bude zavedena nosogastrická sonda na výživu (hadička, která se zavede nosem, a postupně se musí polykat, dokud ji lékaři neuvedou do správné polohy), tak jsem se vyděsila natolik, že jsem se raději rozjedla. Také mi byl krátce po překladu na JIP vytažen epidural, takže tělo začalo přicházet k sobě. Nebudu vám lhát, bolesti to byly velké, obzvláště pak záda, řez a zatuhlý krk, ale byla jsem rozhodnutá bojovat a nevzdávat se.
Postupně se vše začalo lepšit. Už jsem nebyla tolik zahleněná, takže bronchoskopie nebyly již třeba. Jedla jsem, jak to jen šlo. Nohy i břicho oplaskávaly, takže se váha pomalu vracela do původního stavu. Začala jsem chodit – nejprve s nákupním vozíkem, později s pomocí fyzioterapeutů. Místo na mísu jsem už zvládala dojít na záchod. Byly mi odstraněny všechny drény, arterka i centrál, který jsem měla v průběhu hospitalizace přepichován několikrát na různá místa (na krk, pod klíční kost, do třísla), a místo něj mi byl napíchnut můj starý známý port. Lékaři už začali pomalu uvažovat o přeložení na standard.
Bohužel jsem následující den začala zvracet a měla jsem zimnice. Ukázalo se, že se mi do portu dostala obávaná bakterie cepácie, takže port se musel z těla vyoperovat. Tato komplikace mi prodloužila pobyt na JIPu o týden. Přesto jsem však byla schopna poměrně samostatné chůze a před překladem na standard jsem dokázala vyjít 4 patra do schodů.
Po 5 týdnech od tx jsem se tedy konečně ocitla na normálním pokoji. Zde jsem už zkoušela i šlapat na rotopedu. Dýchalo se mi moc dobře.
Nakonec jsem byla v pátek 12. února propuštěna domů, vybavena inhalacemi, spoustou léků a injekcemi na ředění krve.
Přes víkend jsem byla doma, což jsem si náramně užívala, a hned v pondělí jsem šla na kontrolu, ze které se nakonec vyklubala další hospitalizace, neboť mi tentokrát malinko selhaly ledviny. Lékaři mi naordinovali zavodňující infúze a sledovali, jak se mé ledviny pomalu dávají dokupy.
Dnes tu jsem týden a na zítřek mám slíbené propuštění domů. Tak mi všichni držte palce! 🙂

2 komentáře na „Vánoce, Nový rok a transplantace“

  1. Zdá se, že jsi se za tu dobu stala jednak odbornicí na zdravotnictví a na státní zkoušku z medicíny můžeš jít asi taky bez přípravy!

  2. Krásně jsi to napsala a opravdu s náležitostí popsala… Klobouk důle před Tebou , kolik si toho vydržela . Vím jak normálně měsíc je krátký a přidala bych mi dny, pro Tebe musel byt každý den nekonečný… Jsem hrdá na Tebe jak si to zvládla a to se známe jen přes FB.. Jsi opravdu sluníčko a přeju Ti, aby sis ten druhý život užívala plnými doušky!!!!! Pa Monča

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *