A zase narozeniny!

Dnes slavím své první narozeniny! Ne, skutečně si nedělám legraci. Přesně před rokem jsem totiž podstoupila transplantaci plic, díky které jsem se mohla navrátit do normálního života.

Bylo pondělní dopoledne, když mi zazvonil telefon. “Jak se cítíte?” zněla první otázka lékaře, který mi volal. Po odpovědi, že dobře, mi sdělil skvělou zprávu – našly se pro mě vhodné plíce. Jsem připravena operaci podstoupit? Bez váhání!

Hodinu na to už mě vezla sanitka směr Motol. Ověšena kyslíkovou bombou a s hrudním drénem nalevo jsem se vezla vstříc mé naději. Byla vánice, první den, kdy tehdejší zimu byla skutečně venku zima. V Motole mě uložili na pokoj. Následně mi odebrali snad největší množství krve, co jsem kdy zažila, poslali mě na rentgen a pak už mě nechali čekat, až se rozhodne, jestli nové plíce je možné použít. Přišel mě navštívit profesor Lischke, který mě pak spolu s doktorem Šimonkem transplantoval. Přestože jsem celou dobu vše nesla v naprostém klidu, dá se říct, že návštěva pana profesora mě uklidnila ještě více.

Dorazila za mnou Kristýna, která v Motole studuje medicínu, a z práce za mnou přišel Jáchym. Pomohli mi tak přečkat několik hodin, které jsem musela čekat na verdikt. Samotnou mě to zpětně překvapuje, ale vlastně jsem nebyla vůbec vystresovaná a ani jsem se nebála. Naopak jsem se na sál moc těšila.

poslední foto před operací
poslední foto před operací

Z dřívějších let mám už takový zvyk – vždy, když přijedu na sál, mám potřebu vidět všechny lidi, kteří budou u výkonu přítomni. Tento případ nebyl výjimkou. Bohužel ale před mým uspáním na sále ještě nebyli všichni, takže jsem viděla jen část z nich.

Dny po transplantaci byly různé. Nejdříve jsem si připadala jako opilá a vše mi přišlo velice vtipné. Následně přišly bolesti a různé komplikace, ale jelikož jsem měla obrovskou podporu přátel a rodiny, zvládala jsem to poměrně dobře. Pomáhal mi i výborný přístup lékařů, sester, fyzioterapeutů a dalšího nemocničního personálu.

Učila jsem se v podstatě znovu chodit, dýchat s novými plícemi, užívat nové léky, píchat si nové injekce a spoustu dalších věcí. I přes všemožné komplikace a problémy se nakonec můj stav zlepšil a já jsem byla po šesti týdnech propuštěna domů.

Za ten rok se toho událo opravdu mnoho. Dá se říct, že jsem skutečně začala nový život. Ač to zní neuvěřitelně i některým lékařům, už po necelých třech měsících od operace jsem začala běhat. V létě jsme s Jáchymem podnikli autovýlet do Německa, Nizozemska, Belgie, Francie, Švýcarska, Lichtenštejnska a Rakouska. Na podzim jsem začala opět studovat a chodit do Sokola. Navíc jsem si našla i brigádu, na kterou mohu chodit dle vlastních časových možností.

Bohužel nás během toho roku opustilo mnoho úžasných lidí. V první řadě musím vzpomenout na kamarádku Ninu (22), která zemřela v březnu. Tato ztráta mě zasáhla asi nejvíce, protože právě ona mi opravdu hodně pomáhala v těch nejtěžších dnech po transplantaci. Sama tuto operaci měla podstoupit, ale bohužel se jí nedočkala. Jako další bych ráda zmínila Bětku (13), která zemřela těsně před Vánoci. Také byla na waiting listu na transplantaci, ale stejně jako Nina se jí nedočkala. A z těch známějších uvedu Radima Hladíka, kytaristu kapely Blue Effect. Ten byl zrovnatak čekatelem na nové plíce, avšak kvůli plicní fibróze.

Nyní je přede mnou další rok tohoto nového života. A jelikož před nedávnem byl Nový rok, na který si běžně lidé dávají předsevzetí, rozhodla jsem se, že si protentokrát také nějaká stanovím. Zveřejním je i tady, abych měla větší motivaci je dodržet. Tady jsou:

  • Dodržovat léčbu – tohle je jednoznačně nejdůležitější předsevzetí, které si vlastně dávám každoročně, přestože si jinak žádná předsevzetí nedávám.
  • Poctivě studovat – ačkoliv to zajisté bude někdy těžké v kombinaci s hrozícími zdravotními problémy, ale přesto bych ráda současnou školu dostudovala s uspokojivými výsledky.
  • Nekupovat si více knížek, než jsem schopna přečíst – toto je můj stálý problém. Asi to budu muset vyřešit tak, že nebudu vůbec navštěvovat žádná knihkupectví.
  • Psát více článků – to slibuji neustále, ale myslím, že v poslední době se mi daří to celkem plnit. Tak doufám, že mi to vydrží.

Samozřejmě bych zde mohla vypsat celou řadu dalších předsevzetí, ale ty nepovažuji za tak zásadní jako tyto.

Myslím, že co jsem vám chtěla sdělit, jsem již sdělila, a tudíž mi nezbývá, než vám popřát šťastný nový rok, hodně zdraví (protože to je nejdůležitější), štěstí a úspěchů!

5 komentářů na „A zase narozeniny!“

  1. Šťastný Nový rok i tobě a Všechno nejlepší hlavně zdraví k tvím narozeninám…😉

  2. Též Esterko přeji krásné pomyslné 1.narozeniny a hlavně to zdraví ať můžeš plnit svá předsevzetí :o)))

  3. Ahoj Esťo,
    se stejným napětím, s jakým jsem loni po transplantaci čekala na jakoukoli zprávu o Tvém zdravotním stavu, teď sleduju Tvůj blog. Ani nevíš, jak strašně moc Ti ten nový život přeju a jak moc Ti přeju, abys byla pořád tak aktivní, jak píšeš. Žádné rejekce, žádné další komplikace, jen radost ze života a volný dech. Na fotce Ti to moc sluší a Tarje taky 🙂 Trávila jsem Silvestra se stejnou fenkou a pořád jsem měla tendenci oslovovat ji Tarjo 🙂 Nejspíš si už nevzpomeneš, kdo Ti to vlastně píše, protože už je to opravdu hóódně dlouho, co jsme se viděly naposled při nějaké návštěvě u vás. Možná, když jste pořídili Frídu. To ale neznamená, že Tě z povzdálí nesleduju prostřednictvím maminčiných zpráv o Tobě a taky přes FB. Ze zlobivého káčátka je krásná labuť 🙂 Ať Ti rok 2017 přinese maximum pozitiv a minimum negativ a až budeš slavit druhé narozeniny, ráda bych si tu přečetla, že se Ti daří skvěle a že všechno je, jak má být. Obdivuji Tě za Tvou statečnost a sílu, občas musí být zatraceně těžké je někde vydolovat. Pro spoustu lidí ses určitě stala vzorem, i když to nebyl Tvůj záměr. A dalším jsi živoucí nadějí na lepší život. Tak se drž, holka ! 🙂 M*

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *