O mém novém společníkovi

Poznali jsme se koncem května. Láska na první pohled to ale nebyla. Zpočátku jsem měla sto chutí poslat ho do patřičných míst s anatomickou přesností. Přesto jsem mu však dala šanci a v polovině června jsme se rozhodli pro partnerký život. Měli jsme mezi sebou neshody, to jistě ano. Dnes bych ho ale už za svůj předešlý promiskuitní život nevyměnila.

Tráví se mnou veškerý čas. Občas mi nedopatřením stáhne kalhoty, jindy mi zase na veřejnosti klidně odhaluje mou podprsenku. Mimo těchto perverzností je ale skvělým parťákem. Navíc výborně ovládá matematiku. Nikdy se nepřepočítá. K tomu mi dbá na pravidelnou stravu, kterou bych bez něj zcela jistě tak dobře nedodržovala.

Musím se vám k něčemu přiznat. Vlastně to není společník, ale spíše společnice. Trochu jsem se styděla odhalit svou orientaci hned v samém úvodu.

Možná by vás tedy mohlo zajímat její jméno. I když, nebuďte tak nedočkaví a počkejte si ještě chvíli.

Tak tedy ona, má milá společnice, je vždy skvěle upravena. Moc ráda nosí uniformu, která jí ohromně sluší. A protože ví, co mám ráda, pořídila si onu uniformu právě s potiskem sukulentů. Ta má ale úžasný postřeh! Nejspíš tajně poslouchala, když jsem někomu ze svých přátel s nadšením vyprávěla o novém kaktusu, který jsem si pořídila.

A tak si má drahá Pumpa získala mé nedobytné srdce. Abych byla přesná, její celé jméno zní Pumpa Inzulínová. Jak neobvyklé, že?

Teď ale trochu vážně.

Dlouhodobě neuspokojivá kompenzace diabetu – to stojí v květnové lékařské zprávě z diabetologie. Přestože jsem si píchala osmkrát denně (někdy i vícekrát) koňské dávky inzulínu, cukrovku ne a ne ukočírovat. A tak se jednoho dne má diabetoložka rozhodla, že nastal nejvyšší čas vyměnit inzulínová pera za pumpu.

Zcela upřímně – pumpa bývala mou noční můrou a nikdy jsem na ni přecházet nechtěla. Nevadilo mi si píchat inzulín a mít všude modřiny. A to i přes to, že mi všichni pumpaři ten přechod vřele doporučovali. Ale nebylo zbytí. S lékařkou jsme domluvily termín hospitalizace na diabetologii a tím bylo rozhodnuto.

A co to vlastně ta inzulínová pumpa je? Malá mašinka, která dokáže dávkovat inzulín kontinuálně. Před jídlem, kdy si dávám jen jednorázovou dávku inzulínu, stačí naklikat do pumpy množství inzulínu a už to frčí.

Má to ale i negativní stránku věci. Pumpu musíte mít stále u sebe, připojenou k tělu hadičkou. Odpojit ji můžete pouze při koupání a plavání. To mě odrazovalo ale nejvíce.

Na edukačním pobytu v Motole jsem strávila pět dní. Původně mi slibovali propuštění třetí den. To se ale nekonalo, a tak jsem byla velmi rozmrzelá z toho, že jsem přišla o další koncert Iron Maiden. To mi na náladě opravdu nepřidalo. Pumpa mi stále někde překážela, v noci jsem se budila, jakmile jsem si na ni lehla a její pískání mě dohánělo k šílenství. Nebudu lhát, měla jsem chvílemi chuť pumpu odpojit, podepsat revers a odjet domů. Protože jsem ale zodpovědný pacient (ironie), rozhodla jsem se to vydržet a pomalu se s pumpou sžít. Když jsem pátého dne opouštěla nemocnici, byla jsem už se vším smířená a pumpu jsem vzala na milost.

A jak už to tak bývá, člověk si dokáže zvyknout na všechno. Po dvou týdnech jsem už o pumpě skoro nevěděla. Nyní už vím, kam mi vyhovuje napíchnout kanylu, aby mi nepřekážela. Taky jsem se naučila holku jednu schovávat tak, že o ní většina lidí ani neví. Jediný problém, který jsem stále nevyřešila tak dobře, jak bych si představovala, je umístění pumpy během toho, co mám na sobě šaty. Většina žen ji skryje do podprsenky. K tomu já ale nemám dostatečné vybavení, takže to pak vypadá, že mám mezi prsama nádor. Tohle musím tedxy ještě vychytat. Čte-li tohle tedy nějaká diabetička pumpařka, můžeme mi tu zanechat nějaký užitečný tip. Budují velmi vděčná!

Celkově vzato, dá se říci, že mi pumpa zkvalitnila život a pomohla lépe kompenzovat cukrovku. Nyní už není problém si občas dát něco sladkého, nemám rozbodané paže a nemusím si všude svlékat mikinu, když se chci najíst. Zkrátka je to neuvěřitelné, kam až ta dnešní medicína dospěla. Neumíte si představit, jak jsem za to vděčná.

Pokud jste dočetli až nakonec, musím vám pogratulovat. Nemáte to se mnou jednoduché. Doufejme, že brzy zase vydám nějaký článek (nebo alespoň video).

Díky!

Lidské tělo není auto a orgány nejsou náhrádní díly

Často mi připadá, že si lidé představují tranplantaci jako Hurvínek válku – člověku nefungují plíce, tak dostane nové a problém je vyřešen. Na jednu stranu je to pochopitelné, většina lidí s tím nemá žádnou zkušenost. Navíc já mám tendenci se pořád tvářit, že je vše v pohodě. Ale mnohdy není. Jen ze sebe nechci dělat sebelítostného chudáka a vymlouvat se na své komplikace. Pak se ale stává, že si mé okolí myslí, že mi vlastně nic není.

V první řadě bych chtěla říct to, že mé stavy jsou velmi proměnlivé. To platilo především před transplantací. Jeden den mi bylo dobře, ale den poté jsem měla problém dojít z postele do koupelny. Byla jsem trvale odkázána na kyslík, aby se mi dýchalo alespoň o trochu lépe. Také jsem trpěla na dlouhé záchvaty kašle, které se nedaly zastavit. V nemocnici jsem byla více než doma. Vůbec jsem neměla chuť k jídlu, a tak jsem byla opravdu ošklivě hubená. Často jsem kvůli tomu na sebe poslouchala řadu nepříjemných poznámek, což celkem poznamenalo mou psychiku.

Nakonec se mi poštěstilo a v lednu roku 2016 se pro mě našly v hodné plíce. Tím ale nebylo ještě vyhráno. A není vlastně ani dodnes. Zpočátku jsem měla komplikace s jínými orgány – s játry (dokonce to vypadalo, že budu v blízké době transplantovat i je) a s ledvinami. K tomu se mi výrazně zhoršila cukrovka. Po šesti týdnech v nemocnici jsem byla propuštěna domů.

První rok vypadalo vše slibně – sem to většina z vás pravděpodobně zná. Od té doby však moje tělo začalo vzdorovat a opakovaně se snaží nové plíce zlikvidovat. Jsem poměrně dost unavená a i když bych chtěla dělat opravdu hodně věcí, bohužel to nejde. Tohle hodně lidí nevnímá, čemuž já naprosto rozumím. Proto ale píšu tenhle příspěvek, abych vám to trochu přiblížila, ne proto, abyste mě litovali. Nikdy jsem nestála o soucit, ale pochopení mi hodně pomáhá.

I když mám teď horší období, stále jsem nesmírně vděčná za to, že jsem dostala druhou šanci a že tu s vámi mohu být, i když se nedožiju stejného věku jako vy. Přecijen jsem byla smířená s tím, že zemřu ve dvaceti. Brzy mi bude dvaadvacet, a to už je úspěch. Pro mě ano.

Týdenní report

V tomto příspěvku bych vám ráda představila svůj typický týden. Jedná se o nový formát, takže netuším, zda vás zaujme. Minimálně doufám, že se u článku alespoň trochu pobavíte. Příjemné čtení!

Pondělí 28. 8.

Po necelém týdnu v nemocnici mě pouští domů. Už se hrozně těším. A na co vlastně? Na vanu, jídlo a vlastní postel! Ne že bych byla v nemocnici tak nespokojená, ale doma je doma. Mám tam svůj klid, můžu si vařit a jíst cokoliv chci, mohu zalézt do vany na jak dlouho chci a v noci se vážně vyspím. Neřve mi tam televize, když chci ticho. A naopak mohu poslouchat metal na plný koule, když na to mám chuť. Co víc si přát?
Po příjezdu domů tradičně zjšťuji jak ošklivě mi v nemocnici zarostlo obočí a kolik kg otoků jsem opět díky kortikoidům nabrala. Nu což, jsem doma, nebudu si stěžovat.
Ještě ten den večer vyrážím s bráchou Štěpánem do kina na Temnou věž. To je film natočený podle knižní série Stephena Kinga, spisovatele, kterého bezmezně zbožňuju. Ze sálu však odcházím zklamaná. Jak vlastně mohlo někoho napadnout pokusit se nacpat 8 knih do jednoho 95 minut dlouhého filmu?

Pak jsem ještě s mým drahým bratrem absolvovala Tour de Centrum Černý Most, protože si nutně musel pořídit boty, kalhoty, košile a pásek, aby k tomu mohl nosit ponožky od Klubu Pánů z Ponožkovic (hádejte, kdo mu členství v tomto klubu dal k narozeninám…).
Domů jsem dorazila unavená jako maratonec, jen slavné ,,zvítězili jsme“ jsem nepronesla já, ale únava, která mě přemohla téměř okamžitě.

Úterý 29. 8.

Ráno, spíše tedy dopoledne, hned poté, co jsem vstala, jsem si uvědomila, že za týden začíná škola. Ano, i mně, přestože jsem na vyšší odborné škole, začíná škola už v září. Došlo mi, že jsem si na konci minulého semestru žádala o odložení některých zkoušek. Myslíte, že jsem se na ně už učila? Odpovězte si sami, zajisté to odhadnete správně. Také bych měla udělat zase něco na praxi, kterou jsem si zařídila na srpen v ZOO Magazínu.
Nakonec jsem na sebe celkem hrdá, zvládla jsem napsat nespočet e-mailů a najít článek, který bych mohla přeložit. Také jsem si udělala poměrně rozsáhlou rešerši o křečících na středeční rozhovor.
Odměnou mi bylo odpolední posezení s kamarádem Sumcem v čajovně Shi-sha. Nebyla bych to já, abych si tam nedala Masalu. Už si ani nepamatuju, kdy jsem si tam objednala něco jiného. Jednou bych se chtěla naučit tento nápoj sama připravovat.
Celkově jsem nabyla dojmu, že dokážu cokoliv. Mám najednou do budoucna tolik plánů, že netuším, kdy je všechny zvládnu uskutečnit. A taky mám chuť být hrozně produktivní. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

Středa 30. 8.

Dopoledne jsem jela za Janou z gymplu, která chová křečíky Roborovského. Domluvila jsem se s ní na rozhovoru, ze kterého následně sestavím článek pro ZOO Magazín. Je o pár let mladší než já a hrozně dlouho jsem ji neviděla. Vzhledem k tomu, že je Jana super holka, nebrala jsem čas strávený s ní jako práci, ale spíše jako zábavu. Doma má hromadu křečíků a čtyři potkany. Upřímně, měla jsem co dělat, abych si nějakého hlodavce neodvezla domů. Tarja by si pochutnala.

Křečík Roborovského | foto: Jana Matějková

Následovala další návštěva čajovny – tentokrát karlínské Dharmasaly s kamarádem Metodějem. To je kluk, který se mnou chodil do třídy na gymplu. Přes školní rok studuje ve Skotsku, takže jsem ráda, když ho o prázdninách zastihnu v Praze. Dá se o něm říct, že je to naprostý odborník přes čaje. Slíbil mi, že mi pošle recept na mou tak oblíbenou Masalu. Už jsem ji od něj měla a byla snad ještě lepší než ta v Shi-she. Ještě zůstává otázkou, jak se povede mně při přípravě tohoto lahodného nápoje. Určitě hodím ještě report.
Večer jsem se vrhla na článek o dravcích. Překládala jsem, až jsem měla pocit, že píšu úplné nesmysly. Ale to se mi stává pořád. I teď. Takže no stress…

Čtvrtek 31. 8.

Ráno jsem měla jet na odběry do Motola. Strašně jsem zaspala – probudila jsem se až v 8:30, přičemž krev odebírají do 9:00. Jednou to přijít muselo. Vystřelila jsem jako tryskomyš a v Motole jsem byla jen se čtvrthodinovým zpožděním.
Po odběrech jsem ještě zaskočila za Pájou, se kterou jsem do pondělí sdílela pokoj na chirurgii. Už se cítí líp a snad půjde brzy domů.
Pozitivně nabitá jsem vyrazila lovit snídani. Dobrá nálada ze mě vyzařovala natolik, že se na mě usmívali i věčně zamračení doktoři. Cítila jsem se dobře jako už dlouho ne. Otoky už skoro zmizely a já měla chuť jít si večer zaběhat.
Po snídani jsem zamířila za babičkou, která je po operaci se zlomenou rukou. Naštěstí se o ni může stále někdo starat, takže může být doma. Kromě ní jsem se potkala s tetou a sestřenicí, které jsem taktéž nějakou dobu neviděla.
Krátce před polednem mě čekal nemilý telefonát z Motola – mám vysoké CRP (zánětlivé parametry), takže si tam ještě musím zajet pro recept na antiiotika. Proč si neudělat výlet do nemocnice dvakrát za den, že?

Tarja se svým novým obojkem

Odpoledne se mi podařilo sehnat malou kabelku, kterou už jsem naprosto nutně potřebovala – má stará milovaná se rozpadla. A aby to nebylo Tarje líto, pořídila jsem jí drsňáckej obojek.
Doma mě čekalo další nemilé překvapení v podobě výpadku internetu. FU*K! Zrovna když jsem potřebovala odevzdat článek. Reset ani uvedení do továrního nastavení nepomohlo… Třeba se to zítra nahodí.

 

Pátek 1. 9.

Cože? To už je září? A prázdniny jsou v *** (anatomické přesnosti netřeba). Internet stále nejede. T-mobile si prý na vyřešení tohoto technického problému vyhrazuje týden. Super! Tak dělám alespoň offline. Dala jsem nějak dohromady ten článek o křečících. Taky jsem rozepsala nějaké nové články na osobní blog. Kdo ví, kdy je vydám. A jestli vůbec.
Odpoledne jsem jela navštívit kamarádku Julianu z VOŠky. To znamenalo takovou bezstarostnou zábavu, která mi už nějakou dobu celkem chyběla.
Doma jsem pak už nic moc neudělala, jen jsem poklidila v bytě ten nejhorší bordel a šla spát s vědomím, že mě od školních povinností dělí už pouhý víkend.

Sobota 2. 9. 

Protože jsem stále bez interetu, musela jsem si najít azyl, kde jsem mohla dodělat články a celkově vyřešit nějaké administrativní záležitosti, ke kterým je připojení k internetu nezbytné.
Večer mě návštěvou poctil Štěpán se svými spolužáky. Večer se nesl v poklidném duchu asi tak, jak je to běžné u osmnácti a devatenáctiletých hochů. Naštěstí se mě rozhodl podpořit kamarád Filip a nenechal mě tu s nimi samotnou.

Masala

Během večera jsem vařila onu dříve již zmiňovanou Masalu, na kterou mi mezitím Metoděj poskytl recept. Na to, že jsem ji vařila poprvé, musím říct, že se celkem vydařila. Na druhou stranu je rozhodně co zlepšovat. Ale Metoději, myslím, že bys na mě měl být hrdý.

 

Neděle 3. 9.

Jsem nepoužitelná. Skoro jsem nespala. Kluci sice odešli docela brzy dopoledne, ale já přes den spát nechci. Musím uklidit byt, chci dojít nakoupit a měla bych se učit na zkoušku z angličtiny, kterou budu doplňovat.
Místo toho píšu tenhle příspěvek a mám pocit, že mám v hlavě duto. Zítra ráno mě čeká zápis do druháku a pak gastroskopie v IKEMu. Ach jo.

Tak už jen publikovat a spát 🙂

 

21 and still alive

21 and still alive – tak zněl krycí název mé narozeninové oslavy.

Ano, v nedávné době jsem oslavila své 21. narozeniny. Co to znamená? Mohu se ucházet o řidičský průkaz skupiny A bez omezení. Mohu být volena do Poslanecké sněmovny. Jsem plnoletá i v Americe! To vše a mnoho dalšího se mi zajisté bude hodit. Pokračovat ve čtení „21 and still alive“