Týdenní report

V tomto příspěvku bych vám ráda představila svůj typický týden. Jedná se o nový formát, takže netuším, zda vás zaujme. Minimálně doufám, že se u článku alespoň trochu pobavíte. Příjemné čtení!

Pondělí 28. 8.

Po necelém týdnu v nemocnici mě pouští domů. Už se hrozně těším. A na co vlastně? Na vanu, jídlo a vlastní postel! Ne že bych byla v nemocnici tak nespokojená, ale doma je doma. Mám tam svůj klid, můžu si vařit a jíst cokoliv chci, mohu zalézt do vany na jak dlouho chci a v noci se vážně vyspím. Neřve mi tam televize, když chci ticho. A naopak mohu poslouchat metal na plný koule, když na to mám chuť. Co víc si přát?
Po příjezdu domů tradičně zjšťuji jak ošklivě mi v nemocnici zarostlo obočí a kolik kg otoků jsem opět díky kortikoidům nabrala. Nu což, jsem doma, nebudu si stěžovat.
Ještě ten den večer vyrážím s bráchou Štěpánem do kina na Temnou věž. To je film natočený podle knižní série Stephena Kinga, spisovatele, kterého bezmezně zbožňuju. Ze sálu však odcházím zklamaná. Jak vlastně mohlo někoho napadnout pokusit se nacpat 8 knih do jednoho 95 minut dlouhého filmu?

Pak jsem ještě s mým drahým bratrem absolvovala Tour de Centrum Černý Most, protože si nutně musel pořídit boty, kalhoty, košile a pásek, aby k tomu mohl nosit ponožky od Klubu Pánů z Ponožkovic (hádejte, kdo mu členství v tomto klubu dal k narozeninám…).
Domů jsem dorazila unavená jako maratonec, jen slavné ,,zvítězili jsme“ jsem nepronesla já, ale únava, která mě přemohla téměř okamžitě.

Úterý 29. 8.

Ráno, spíše tedy dopoledne, hned poté, co jsem vstala, jsem si uvědomila, že za týden začíná škola. Ano, i mně, přestože jsem na vyšší odborné škole, začíná škola už v září. Došlo mi, že jsem si na konci minulého semestru žádala o odložení některých zkoušek. Myslíte, že jsem se na ně už učila? Odpovězte si sami, zajisté to odhadnete správně. Také bych měla udělat zase něco na praxi, kterou jsem si zařídila na srpen v ZOO Magazínu.
Nakonec jsem na sebe celkem hrdá, zvládla jsem napsat nespočet e-mailů a najít článek, který bych mohla přeložit. Také jsem si udělala poměrně rozsáhlou rešerši o křečících na středeční rozhovor.
Odměnou mi bylo odpolední posezení s kamarádem Sumcem v čajovně Shi-sha. Nebyla bych to já, abych si tam nedala Masalu. Už si ani nepamatuju, kdy jsem si tam objednala něco jiného. Jednou bych se chtěla naučit tento nápoj sama připravovat.
Celkově jsem nabyla dojmu, že dokážu cokoliv. Mám najednou do budoucna tolik plánů, že netuším, kdy je všechny zvládnu uskutečnit. A taky mám chuť být hrozně produktivní. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

Středa 30. 8.

Dopoledne jsem jela za Janou z gymplu, která chová křečíky Roborovského. Domluvila jsem se s ní na rozhovoru, ze kterého následně sestavím článek pro ZOO Magazín. Je o pár let mladší než já a hrozně dlouho jsem ji neviděla. Vzhledem k tomu, že je Jana super holka, nebrala jsem čas strávený s ní jako práci, ale spíše jako zábavu. Doma má hromadu křečíků a čtyři potkany. Upřímně, měla jsem co dělat, abych si nějakého hlodavce neodvezla domů. Tarja by si pochutnala.

Křečík Roborovského | foto: Jana Matějková

Následovala další návštěva čajovny – tentokrát karlínské Dharmasaly s kamarádem Metodějem. To je kluk, který se mnou chodil do třídy na gymplu. Přes školní rok studuje ve Skotsku, takže jsem ráda, když ho o prázdninách zastihnu v Praze. Dá se o něm říct, že je to naprostý odborník přes čaje. Slíbil mi, že mi pošle recept na mou tak oblíbenou Masalu. Už jsem ji od něj měla a byla snad ještě lepší než ta v Shi-she. Ještě zůstává otázkou, jak se povede mně při přípravě tohoto lahodného nápoje. Určitě hodím ještě report.
Večer jsem se vrhla na článek o dravcích. Překládala jsem, až jsem měla pocit, že píšu úplné nesmysly. Ale to se mi stává pořád. I teď. Takže no stress…

Čtvrtek 31. 8.

Ráno jsem měla jet na odběry do Motola. Strašně jsem zaspala – probudila jsem se až v 8:30, přičemž krev odebírají do 9:00. Jednou to přijít muselo. Vystřelila jsem jako tryskomyš a v Motole jsem byla jen se čtvrthodinovým zpožděním.
Po odběrech jsem ještě zaskočila za Pájou, se kterou jsem do pondělí sdílela pokoj na chirurgii. Už se cítí líp a snad půjde brzy domů.
Pozitivně nabitá jsem vyrazila lovit snídani. Dobrá nálada ze mě vyzařovala natolik, že se na mě usmívali i věčně zamračení doktoři. Cítila jsem se dobře jako už dlouho ne. Otoky už skoro zmizely a já měla chuť jít si večer zaběhat.
Po snídani jsem zamířila za babičkou, která je po operaci se zlomenou rukou. Naštěstí se o ni může stále někdo starat, takže může být doma. Kromě ní jsem se potkala s tetou a sestřenicí, které jsem taktéž nějakou dobu neviděla.
Krátce před polednem mě čekal nemilý telefonát z Motola – mám vysoké CRP (zánětlivé parametry), takže si tam ještě musím zajet pro recept na antiiotika. Proč si neudělat výlet do nemocnice dvakrát za den, že?

Tarja se svým novým obojkem

Odpoledne se mi podařilo sehnat malou kabelku, kterou už jsem naprosto nutně potřebovala – má stará milovaná se rozpadla. A aby to nebylo Tarje líto, pořídila jsem jí drsňáckej obojek.
Doma mě čekalo další nemilé překvapení v podobě výpadku internetu. FU*K! Zrovna když jsem potřebovala odevzdat článek. Reset ani uvedení do továrního nastavení nepomohlo… Třeba se to zítra nahodí.

 

Pátek 1. 9.

Cože? To už je září? A prázdniny jsou v *** (anatomické přesnosti netřeba). Internet stále nejede. T-mobile si prý na vyřešení tohoto technického problému vyhrazuje týden. Super! Tak dělám alespoň offline. Dala jsem nějak dohromady ten článek o křečících. Taky jsem rozepsala nějaké nové články na osobní blog. Kdo ví, kdy je vydám. A jestli vůbec.
Odpoledne jsem jela navštívit kamarádku Julianu z VOŠky. To znamenalo takovou bezstarostnou zábavu, která mi už nějakou dobu celkem chyběla.
Doma jsem pak už nic moc neudělala, jen jsem poklidila v bytě ten nejhorší bordel a šla spát s vědomím, že mě od školních povinností dělí už pouhý víkend.

Sobota 2. 9. 

Protože jsem stále bez interetu, musela jsem si najít azyl, kde jsem mohla dodělat články a celkově vyřešit nějaké administrativní záležitosti, ke kterým je připojení k internetu nezbytné.
Večer mě návštěvou poctil Štěpán se svými spolužáky. Večer se nesl v poklidném duchu asi tak, jak je to běžné u osmnácti a devatenáctiletých hochů. Naštěstí se mě rozhodl podpořit kamarád Filip a nenechal mě tu s nimi samotnou.

Masala

Během večera jsem vařila onu dříve již zmiňovanou Masalu, na kterou mi mezitím Metoděj poskytl recept. Na to, že jsem ji vařila poprvé, musím říct, že se celkem vydařila. Na druhou stranu je rozhodně co zlepšovat. Ale Metoději, myslím, že bys na mě měl být hrdý.

 

Neděle 3. 9.

Jsem nepoužitelná. Skoro jsem nespala. Kluci sice odešli docela brzy dopoledne, ale já přes den spát nechci. Musím uklidit byt, chci dojít nakoupit a měla bych se učit na zkoušku z angličtiny, kterou budu doplňovat.
Místo toho píšu tenhle příspěvek a mám pocit, že mám v hlavě duto. Zítra ráno mě čeká zápis do druháku a pak gastroskopie v IKEMu. Ach jo.

Tak už jen publikovat a spát 🙂