Lidské tělo není auto a orgány nejsou náhrádní díly

Často mi připadá, že si lidé představují tranplantaci jako Hurvínek válku – člověku nefungují plíce, tak dostane nové a problém je vyřešen. Na jednu stranu je to pochopitelné, většina lidí s tím nemá žádnou zkušenost. Navíc já mám tendenci se pořád tvářit, že je vše v pohodě. Ale mnohdy není. Jen ze sebe nechci dělat sebelítostného chudáka a vymlouvat se na své komplikace. Pak se ale stává, že si mé okolí myslí, že mi vlastně nic není.

V první řadě bych chtěla říct to, že mé stavy jsou velmi proměnlivé. To platilo především před transplantací. Jeden den mi bylo dobře, ale den poté jsem měla problém dojít z postele do koupelny. Byla jsem trvale odkázána na kyslík, aby se mi dýchalo alespoň o trochu lépe. Také jsem trpěla na dlouhé záchvaty kašle, které se nedaly zastavit. V nemocnici jsem byla více než doma. Vůbec jsem neměla chuť k jídlu, a tak jsem byla opravdu ošklivě hubená. Často jsem kvůli tomu na sebe poslouchala řadu nepříjemných poznámek, což celkem poznamenalo mou psychiku.

Nakonec se mi poštěstilo a v lednu roku 2016 se pro mě našly v hodné plíce. Tím ale nebylo ještě vyhráno. A není vlastně ani dodnes. Zpočátku jsem měla komplikace s jínými orgány – s játry (dokonce to vypadalo, že budu v blízké době transplantovat i je) a s ledvinami. K tomu se mi výrazně zhoršila cukrovka. Po šesti týdnech v nemocnici jsem byla propuštěna domů.

První rok vypadalo vše slibně – sem to většina z vás pravděpodobně zná. Od té doby však moje tělo začalo vzdorovat a opakovaně se snaží nové plíce zlikvidovat. Jsem poměrně dost unavená a i když bych chtěla dělat opravdu hodně věcí, bohužel to nejde. Tohle hodně lidí nevnímá, čemuž já naprosto rozumím. Proto ale píšu tenhle příspěvek, abych vám to trochu přiblížila, ne proto, abyste mě litovali. Nikdy jsem nestála o soucit, ale pochopení mi hodně pomáhá.

I když mám teď horší období, stále jsem nesmírně vděčná za to, že jsem dostala druhou šanci a že tu s vámi mohu být, i když se nedožiju stejného věku jako vy. Přecijen jsem byla smířená s tím, že zemřu ve dvaceti. Brzy mi bude dvaadvacet, a to už je úspěch. Pro mě ano.